silence is the most powerful scream

4. srpna 2016 v 1:25


Je mi ze mě samotné do breku. Před všema, dokonce i tady na blogu se snažím působit, že jsem silná a prostě všechno s přehledem zvládám, ale občas ten pomyslnej pohár trpělivosti přeteče a já začnu mít otázky typu co by kdyby, začnu se vracet do minulosti, začnu litovat věci co jsem udělala a pak se vrhnu na budoucnost, začnu přemýšlet nad věcma, který neudělám a nad tím jak nakonec bude vypadat moje dospělé já.

Co by se stalo kdybychom se já a můj ex nerozešli?

Co by se stalo kdybychom se já a můj nejlepší kamarád tenkrát dali dohromady?

Co by se stalo kdybych se chovala jinak?

Všechny tři otázky mají společnou odpověď, kdybychom se s mým ex nerozešli, můj nejlepší kamarád by se nepokusil zeptat se mě, jestli spolu budem chodit a kdybych se chovala jinak nerozešli bychom se s mým ex a můj nejlepší kamarád by se mě nepokusil sbalit. Je to začarovanej kruh.

Ale na druhou stranu mám tyhle stavy ráda, sama si o tom popřemýšlím, vyspím se z toho a je mi zas dobře. Stává se mi to opravdu málo kdy a posledního půl roku v těhle okamžicích neřeším výhradně můj bývalý vztah, ale šance, které jsem promrhala, špatná rozhodnutí a věci, které mě zklamaly.

Navíc jsem patnáctiletá holka, která by měla prožívat první velkou lásku, ale místo toho svoji první velkou lásku mám už rok za sebou a teď nemám v podstatě nic, nic co mi stojí za to. Stal se ze mě tak příšerně materialistickej parchant, a to jen protože se mamka snaží o to zlepšit mi náladu, tím, že mi koupí něco co mi udělá radost, i když jsem jí nikdy neřekla, proč jsem vlastně kolikrát smutná. A na chvilku se to vždycky podaří, mně je fajn, mám radost a pak jsem zas ve stavu, kdy o tom přemýšlím a zatěžuju špatnýma myšlenkama všechno moje okolí. Proto jsem to moje okolí tak hodně zúžila, protože nechci, aby to poslouchali, nechci, aby měli taky negativní myšlenky.

A teď půjdu spát, protože až se vzbudím zase budu usměvavý sluníčko, který tyhle věci neřeší a potlačuje. A fakt si budu moc přát, abych si tohle za pár měsíců četla a říkala si, že to čekání, neustálá lítost a občasnej smutek stály za to a já jsem konečně šťastná.

Ou a občas fakt nenávidím, jak negativně přemýšlím.





 


Komentáře

1 darthnellr darthnellr | Web | 4. srpna 2016 v 8:53 | Reagovat

Na blogu můžeš být psychouš, nemusíš se přetvařovat, jenom ven s emocema)) Je dobrý, že se z toho vyspíš, mě to trápí vždycky hrozně dlouho -_- Nejsi sama, kdo si zúžil okolí) Tak doufám, že už ti bude fajn, až si tenhle koment budeš číst))

2 steel32 steel32 | Web | 4. srpna 2016 v 10:43 | Reagovat

nad tímhle se přemejšlet nesmí, co kdyby.. prostě to tak mělo být :D ale jako taky furt nad tím takhle přemejšlím a pak ještě víc a ještě víc a pak mám z toho hrozně divnou náladu :/
a hele, nejsi materialistickej parchant, prostě věci = lepší nálada :D
a blog je od toho, aby ses na něj vypsala a my ti pomohli přece, pak to nemusí poslouchat okolí :) :DDD

3 *Mushroom* *Mushroom* | Web | 4. srpna 2016 v 13:40 | Reagovat

Ja jsem od narození optimista flegmatik takže s tímhle stavem myslim nemám moc co dočinění. Jo, občas jsem trochu smutná, ale nikdy si nepokládám takovéhle otázky. Stejně bych nezměnila co se stalo ani to jak jsem se zachovala. A v té době mi to přišlo správné, takže už se v minulosti nešťourám :)
A občas fakt nenávidím, jak optimisticky přemýšlím.

4 cincina cincina | Web | 4. srpna 2016 v 22:24 | Reagovat

Tohle se mi také stává. Že na blogu se snažím působit pozitivně, jakože mi nic není, ale reálně se hroutím a brečím.
Ale jsi ještě mladá:) Je ti 15 a všechno máš před sebou. Ta největší láska teprve přijde, na to je ještě čas.
Často přemýšlím tak strašně negativně, že tím taky nechci zatěžovat okolí. Ale je tu jeden člověk, který pokaždé ze mě vytáhne co mi je. Já se pak složím, totálně mu všechno vysypu a on jenom nevěřícně kroutí hlavou, co to ze mě leze a nemůže uvěřit tomu, jaké ošklivé věci říkám.

5 Christina Christina | Web | 6. srpna 2016 v 22:28 | Reagovat

A teď si představ, že tyhle stavy mám já a to mi táhne na dvacet. Tohle nejsou problémy jen náctiletých mladých holek. Takhle to má v hlavě kde kdo. Bohužel mě to neskutečně sere a nechci to tak mít. Nevím, co s tím mám dělat a jak to přestat dělat. Ráda bych se soustředila na to pozitivní, ale to já taky bohužel neumím. Sakra.

Ohlížet se za minulostí je to nejhorší. Vím, je to těžké, i já sama to dělám, ale snažím se to potlačovat.

Přeji, aby se ti to zlepšilo, i když je občas dobré tohle přemýšlení, ale k ničemu se prakticky nedobereš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama