we live with the scars we choose

15. května 2016 v 0:30


Kde bych to jen začala. Dnes jsem se po dlouhém sezení na místě kam jsme si dřív chodili sedat spolu uvědomila, že nejde takhle pokračovat. Chci udělat první a zároveň poslední zpověď na téma já a můj bývalý vztah, protože ze sebe potřebuju dostat špatné pocity a taky mít jednou do budoucna někde k přečtení problém mého patnáctiletého já.

10.4. 2015 - den, kdy jeden kluk všechno změnil. Všechno přišlo tak nečekaně, mého bývalého kluka znám snad od malička, nikdy jsme se moc nebavili, taky se nedalo bavit o čem, když je o čtyři a půl roku starší. Ale minulý rok v dubnu se stalo něco nečekaného, napsal mi, chtěl jít ven, začít se kamarádit. Nebyla jsem proti, ba naopak, vždycky jsem k němu měla patřičný respekt a tak jsem se cítila skvěle, že někdo jako on chce aspoň nějaký čas trávit se mnou. Ovšem v průběhu pár dnů se to všechno dalo jiným směrem a přišla líbačka, následná diskuze a datum 10. 4. se oficiálně stalo datem výročí našeho vztahu.

Všechno bylo tak nějak pohádkový, šťastný a dokonalý. I když už na začátku jsme řešili krizi, co vlastně dělat, když jedno plnoleté dítě a jedno dítě které ani nemá občanku spolu chtějí chodit. A řešení bylo opravdu nečekané - nikomu jsme to oficiálně neoznámili i když to na konci vědělo hodně lidí. Když se za tím ohlížím, nebyl by to takový problém, ale chtěli jsme se vyhnout řečem místních drben, protože žijeme na celkem malé vesnici, kde by se to moc rozebíralo. A tak jsme spolu začali fungovat jako pár.

Přišlo spoustu zlomových situací, jako například dva měsíce, kdy jsme řešili moji stydlivost - měla jsem problém být před ním jen ve spodním prádle, ale někdo příšerně trpělivý to se mnou zvládl. Pak taky okamžiky, kdy se moje tehdejší nejlepší kamarádka snažila o to nás rozdělit, nepodařilo se jí to, o to horší to bylo potom pro ni, protože jsem to nenechala jen tak bez pomsty. A překonali jsme toho spolu daleko víc.

Dalo se to zvládnout, ale na mě toho pak začalo být moc, jelikož jsem se bála toho, že to najednou skončí. Naše rozhovory se stávali kratší a kratší, čas strávený spolu byl minimální, jen párkrát za týden jsme se potkali v jeho posteli, dělali hlouposti a vyznávali si lásku. Pak jsme se začali hádat, už to nebylo o tom, že jsem měla strach z konce, už to bylo o tom, že jsme se skoro nezvládali snášet v jedné místnosti, moc si nepamatuji co nás dohnalo až k hádkám, ale půlku léta jsme fungovali normálně.

Poslední dva týdny před rozchodem jsme vyhrotili úplně všechno, žárlivé scény, výčitky a spousty negativních věcí, které jsme nasbírali. A pak přišel poslední den, 14. 9. 2015, pamatuji si z toho jen tu poslední pusu, hořkosladká tečka za vším co mezi námi bylo. Žádná snaha o to zachránit poslední střípky našeho vztahu, mělo to tak být.

Na pár měsíců jsem o něm nevěděla, nemyslela jsem na něj, ignorovala jsem ten fakt, že mi chybí. Nedalo se to, proto v prosinci, když jsem dostala košem od jiného kluka to na mě celé spadlo, ponořila jsem se do toho, že moje všechno je najendou moje nic, těžce jsem snášela to, že jsem přišla o jeho přátelství, protože v mnoha věcech skvěle radil a byl skvělý posluchač.

A pak, skoro na konci prosince, když už jsem nic nečekala jsme najednou stáli na místě, kde mi dával pusu na rozloučenou. Abych pravdu řekla, to že ho na půlnoční mši potkám jsem čekala, chodí s rodinou každý rok, stejně jako já s mojí rodinou, ale to, že mi popřeje krásný svátky nebo snad, že mě půjde doprovodit domů jsem vážně nečekala. A tak líbající se na romantickém místě jsem znovu cítila ten pocit, který mi vždycky zvládl dát jen on. A v ten okamžik mi nešlo o to, že se líbáme, ale o to, že je mezi námi všechno v pořádku, žádné další výčitky.

Pak jsme si pár dní psali, ale nikdy nedošlo k tomu, že bychom se snažili obnovit vztah. Mám takový pocit, že on je v současné době zadaný, myslím, že celkem šťastně a já jsem jen ztracená v myšlenkách na to co bylo špatně. Abych nebyla zle pochopená, nechci ho zpátky, jen mám stále spousty otázek bez odpovědi a ještě mi ten hlupák něco dluží, úplně poslední pusu, pak ho snad budu moc nechat plavat.

Je to vtipné, za toho půlroku, co jsme spolu byli jsme se spolu nevyspali. Nikdy jsme se nedostali k sexu, nechtěla jsem před patnáctinami, on mě moc dobře pochopil, do ničeho mě nenutil, bylo to fajn. Stále starostlivý, psal ty nejroztomilejší zprávy na dobrou noc nebo jen tak pro zlepšení nálady. Chybí mi to, ale jsem celkem poučená z vlastní chyby, takže jsem vlastně připravená na další vztah.

Ještě bych ráda dodala, že od našeho posledního líbání v prosinci jsme spolu z očí do očí nemluvili, párkrát jsme se potkali, ale to jsme se jen tak mávnutím pozdravili nebo jsem dělala, že ho nevidím. A upřímě, docela se bojím toho, co přijde, když spolu zase budeme mluvit tváří v tvář. Třeba nic, třeba do té doby přijde princ, který mě osvobodí od hledání odpovědí na otázky, které mě poslední rok trápí nebo to celé zase skončí líbáním, výčitkami a následným děláním, že nic z toho se vlastně nikdy nestalo. Nebo mě také seznámí s jeho přítelkyní, vážně jsem zvědavá na to co přijde.

Ve skutečnosti bych ráda zase stála po jeho boku, chybí mi on, jeho charisma, všechny ty real talks, způsob jakým se ke mně choval a to jak roztomile líbal. Prostě nevím, dával mi hodně lásky. A já do něj zůstala přes to všechno zamilovaná v podstatě až do teď. Už to nejspíš necítím tak moc, ale něco mi brání posunout se dál.
 


Komentáře

1 K. K. | Web | 15. května 2016 v 20:07 | Reagovat

Moc dobře vím, jak se cítíš. Před rokem ( ani se mi nechce věřit, že už je to taková "doba". ) jsem se bláznivě zamilovala do kluka, který byl o sedm let starší. Byl nejlepším kamarádem přítele mé sestry.  Začali jsme si psát, zašli na vodnu a bylo mi s ním prostě fajn. A pak, v opilosti, jsme se vykousli. Od té noci začalo mezi námi něco víc, ale ne vztah. Bylo to fajn, ale já jsem to brala až moc vážně, on ne. Byla to jen letní láska, která skončila stejně rychle, jako začala, ale uvnitř mě se něco zlomilo. Můj problém je, že se hrozně rychle zamiluji a to, co se stane, mě vždy zničí. Rozchod s ním mě zničil natolik, že jsem nebyla dva měsíce schopna normálně fungovat. Po našem rozchodu, jsme se spatřili ještě jednou. Volala jsem mu, totálně opilá, přišel. Co se odehrávalo dál si nepamatuji, jen polibky, ty mám v hlavě dodnes. Druhý den mi napsal, že mu nesmím psát ani volat, že za mnou okamžitě přijde a to jednoduše nemůže. A tak jsem se začala utápět v depresích, svém smutku, probrečela noci a dny, začala se řezat a nechtěla žít. Dneska mi to přijde fakt vtipný, ale co nejvíc bolelo, bylo, když mi před měsícem zavolal a říkal mi, jak moc ho to mrzí. Že jsem mu změnila život a podobný sračky. Ale už pro mě nic neznamená. Po rozchodu s ním jsem si začala hrát s city ostatních kluků, chtěla jsem být svině, chtěla jsem, aby ostatním bylo ublíženo tak, jak bylo ublíženo mě, ale už taková nejsem. Mám fajn půl roční vztah a zastávám názor, že tam venku někde čeká na každou kluk, který si bude holky opravdu vážit.
Věřím, že u tebe to taky bude všechno fajn, přejde to. Zlomené srdce se vyléčí. Jizvy se zahojí. Ovšem, vzpomínky, ty nikdy nezmizí .. tak dlouho jsem cítila jeho vůni, jak mu voněla mikina, ak dlouho jsem v hlavě jeho hlas. Ale je to jen parchant, jeden z mnoha. Bude to dobrý, věř mi. :3

2 mynakedsoul mynakedsoul | Web | 16. května 2016 v 15:57 | Reagovat

Moc dobře chápu, taky se pořád vzpamatovávám z "rozchodu" s bývalým , no nejhorší je že to vlastně nebyl klasickej rozchod "je konec" ale prostě to co mezi náma bylo tak nějak vymizelo, nějak jsme se odcizily a nechaly to odejít tak rychle jak to přišlo,, taky mně nemrzí to že už nejsme spolu, s tím dokážu žít :) mrzí mně to jak to skončilo :) jinak doufám že najdeš toho svýho prince co tě přiměje zapomenou a nebudeš už mít tu otravnou potřebu hledat odpovědi na otázky,které už stejně nic nezmění :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama